Čtvrtek 19.července byl pro mě vyvrcholením naší krátké cesty. Už více než tři roky jsem do své cestovatelské statistiky nepřidal žádnou novou navštívenou zemi a na Šíravě byla tak blízko dosud neprobádaná Ukrajina. Samozřejmě za těch pár hodin jsem ji nijak zvlášť probádat nemohl, ale zkrátka jsem se chtěl s touto obrovskou zemí na východě tak nějak krátce seznámit a oklepnout si ji před nějakou případnou rozsáhlejší návštěvou.
A tak jsem ráno vstal už v pět hodin a za ještě poměrně snesitelného dusna jsem se okolo půl šesté vydal podél severního břehu Zemplínské Šíravy na východ. Prázdnými silničkami jsem se brzy dostal až do okresního města Sobrance, kde jsem se napojil na silnici E50, která mě zavedla až do blízkosti vesničky Vyšné Německé. V souvislosti s výletem na Ukrajinu jsem řešil jedno zásadní dilema - autem nebo pěšky? Nakonec převážila druhá varianta neboť jsem se domníval, že pěší přechod hranice bude rychlejší. Známí v Táboře mě totiž varovali, že nedávno strávili na Slovensko-Ukrajinské hranici v autě více než pět hodin! A tolik času jsem přece jen neměl.
Zbývalo tedy vyřešit otázku parkování. Naštěstí se za odbočkou k celnici nacházelo malé parkoviště, kde jsem mohl auto nechat. S foťákem a pasem v ruce jsem se tedy vydal vstříc nové zemi. Rostoucí fronta aut už na slovenské straně mě jen utvrdila ve správnosti mého rozhodnutí jít pěšky. Bohužel celníci byli jiného názoru. Celnice je pouze pro automobily - pěšky se tudy projít nedá! To jsem tedy nečekal. Nedalo se nic dělat, vrátil jsem se zpátky pro auto a chca nechca jsem se zařadil do nepříliš optimisticky vypadající fronty aut. Ze třech dlouhých jsem si vybral tu dlouhou. Bylo 6,27hod.
Trvalo to asi čtvrt hodiny než jsem se pomalu došoural na slovenskou celnici. Tady mě čekala pouze kontrola pasu a technického průkazu od auta. Dál nezbývalo než čekat, až Slováci zvednou v našem pruhu závoru a pustí nás dál. Bohužel za závorou následovala další kolona stojících aut, které se z tří slovenských pruhů sjížděly do jednoho ukrajinského. Za zatáčkou auta mizela z dohledu, takže se dalo stěží odhadnout, co se tam asi děje.
Za závoru jsem se dostal asi po další čtvrthodině čekání a přesně v 7,28 jsem zdárně šouravou jízdou minul hraniční modrožlutý patník. Následovala nejdelší fáze čekání - další tři čtvrtě hodinu mi trvalo zdolání asi 100m úseku k prvnímu vojákovi. Začala dlouhá ukrajinská procedura a razítkování. Nejdříve jsem od vojáka dostal orazítkovaný papírek s číslem auta, SPZ a počtem osob ve voze. S tímto papírkem bylo třeba absolvovat veškerou proceduru na celnici spojenou se zábavnou hrou "Posbírej všechna razítka nebo vypadneš". Dále jsem dostal imigrační formulář a voják mi ještě důrazně připomněl, že mám schovat foťák do kastlíku a rozhodně nemám na celnici nic fotit. Potom ještě autoritativně mlel cosi ukrajinsky, čemuž jsem nerozuměl a mumlajíc šel "odbavit" další auto.
Za vojákem se fronta opět dělila, tentokrát pouze do dvou pruhů. Auta se do nich řadila vždy na pokyn dalšího vojáka. Tady už následovalo čekání na samotnou celní proceduru. Toto čekání jsem si krátil sledováním celního mumraje, prohlídkou cedule "písek" se šipkou dolů, kde - nebudete tomu věřit - byla malinká hromádka písku, či pozorováním venčení statných služebních psů, kdy jsem byl docela rád, že nejdu pěšky.
Konečně na mě přišla řada - byl jsem u celního okénka. Samozřejmě jsem musel vystoupit z auta a jít pas a vyplněný formulář odevzdat osobně. Oficír chtěl ještě vidět technický průkaz a zelenou kartu, potom vše pomalu a pečlivě naťukal do počítače. A začal vyzvídat: Kampak že jedu? Do Užhorodu. A dál? Nikam, jen do Užhorodu. Jenom do Užhorodu? Jojo, jen do Užhorodu. A kam v Užhorodě? Tak to už mě rozhovor přestával bavit, obzvlášť, když mi docházela zásoba mé chabé léta nepoužívané ruštiny. No, prostě do Užhorodu, do centra, na hrad. Što takoje grad? No, prostě hrad! Naštěstí se za oficírem objevila nějaká důstojnice a začala dotěrnému celníkovi cosi tlumeným hlasem vysvětlovat. Celník se krátce zadumal. Trapné ticho, kdy jsem přemýšlel, jak se řekne rusky hrad, přerušilo vysvobozující čtvero klapnutí razítka - do pasu, na imigrační bumážku, na kus formuláře, který zůstal na celnici a na můj průvodní papírek. Prima, splnil jsem čtyři levely najednou!
Následovala celní kontrola, kdy další důstojník pečlivě, razantně a autoritativně prosmýčil všechna zákoutí a záhyby mého auta. Nic z toho, co vyndal z kastlíku, bočních kapes ani z kufru samozřejmě nevrátil na své místo, takže jsem po něm průběžně vše uklízel já. Následovala otázka, jestli mám něco k proclení a jestli mám razítko od doktora!Tak to už bylo moc! Od jakýho doktora? Naštěstí to asi byla přezdívka dalšího celníka, který se za chvilku přihnal s dalším razítkem na průvodní papírek. Ufff! Davaj! Měl jsem to za sebou...A ještě ne..Ještě jsem musel odevzdat průvodní lístek se všemi razítky poslednímu vojákovi. Ten je zkontroloval, že jsem splnil všechny levely a pokynem ruky mě pustil na Ukrajinu. Bylo 8,45. No, mohlo to být horší...
Tak tedy vzhůru do nové země. Okolo bábušek-vekslaček nabízejících výměnu peněz a okolo odbočky na Perečyn přímo do města. Byl jsem zvědavý, jak na mě bude působit Ukrajina v porovnání s východním Slovenskem, které je už samo o sobě malinko zaostalejší. Nutno říci, že přechod hranice posune člověka zase o pár let zpátky proti proudu času. Rozbitá silnice, nepořádek a kde se vzaly tu se vzaly staré opotřebované nákladní prdolety pamatující snad ještě Gagarina.
Chvíli jsem se zdárně držel značky "centrum" oprášejíc své dávné znalosti azbuky. Najednou ale cedule zmizela. A tak jsem jel celkem nevzhlednými ulicemi pořád rovně. Záhy jsem se ocitnul na sice poměrně sympatickém předměstí s mnoha novými baráčky, ale pomalu mi začínalo být jasné, že tudy asi cesta do centra nepovede. Město pozvolna končilo a tak jsem doslova přelétl železniční přejezd a na ušmudlané křižovatce, která si mohla o asfaltu nechat tak akorát vyprávět, jsem odbočil na silnici vedoucí přesně opačným směrem. Sice to taky nebylo to pravé ořechové, ale směr jsem nabral přece jen o něco lepší. Silnice mě zavedla až na socialisticky vyhlížející odporné průmyslové předměstí. V dálce jsem naštěstí zahlédl nablýskané kopule pravoslavného chrámu, takže jsem se alespoň trochu zorientoval. Veden svým geodetickým instinktem jsem se průběžně prokličkoval až k nové moderní budově užhorodského nádraží a odtud už vedla široká hlavní třída až ke katedrále.

Moderní pravoslavná katedrála je jednou z nejhezčích staveb tohoto města, ve kterém dnes žije více než 130 000 obyvatel. Historie Užhorodu sahá až do 9.století, kdy se tu poprvé usídlili Slované, přesněji řečeno Bílí Chorvaté. Ti zde založili první opevnění, ve kterém od roku 897 pobýval velkomoravský kníže Laborec. Ten však byl na začátku 10.století poražen výbojnými Uhry. Knížeti se sice podařilo uprchnout, ale na svém útěku se nakonec údajně utopil v řece, která dnes nese jeho jméno a mimo jiné protéká například Michalovcemi. Město i celá Panonská nížina pak přešla do rukou Arpádovců, kteří zde vládli až do roku 1241, kdy město vypálila tatarská vojska. Na příkaz uherského krále Bely IV. se v roce 1248 začal budovat nový Užhorod - Ungvar, který se stal záhy sídlem uherských kancléřů. Jeden z nich Petro Petuni zde v roce 1315 povstal proti králi a po následném potlačení povstání o tři roky později dostala město do vlastnictví rodina italských hrabat Drughetů. Za jejich vlády v roce 1430 získal Užhorod královská privilegia, ovšem v roce 1514 bylo město zcela zničeno během Dožiho povstání. Po rozpadu Uherského království po bitvě u Moháče v roce 1526 připadl obnovený Ungvar Centrálním Uhrám spravovaným Turky, ale v několika následujících letech jej násilně anektovalo Sedmihradsko, později jej obsadila rakouská vojska a v roce 1564 se město dostalo znovu pod nadvládu Sedmihradska. V roce 1691 došlo k opětovnému sjednocení Uher a pod nadvládou Uhrů zůstalo město až do první světové války. V Užhorodu se dařilo obchodu a město vzkvétalo natolik, že na konci 18.století začalo s výstavbou na levém břehu řeky Už, dále byla postavena železnice, elektrárna a od roku 1897 mělo město telegrafické spojení s Budapeští. Po prohrané 1.světové válce zůstal pod správou Maďarů pouze levý břeh řeky, městskou část na pravém břehu obsadili 12.ledna 1919 českoslovenští legionáři. 10.září 1919 se stal Užhorod hlavním městem Podkarpatské Rusi, která se na základě dohody z Saint-Germain stala součástí Československa. Město znovu zaznamenalo ekonomický růst, ovšem 2.listopadu 1938 připadl Užhorod a celá jižní část Podkarpatské Rusi Maďarsku. Zbytek Rusi získal nakrátko autonomii,ale 18.března 1939 obsadili celou Karpatskou Ukrajinu maďarská vojska. Užhorod byl osvobozen až 27.října 1944 a ihned po osvobození začala ve městě fungovat československá správa, ale hned v listopadu byla vytvořena samostatná komunistická strana, která souhlasila s přičleněním celé Rusi k Sovětskému Svazu. Na nátlak vedení SSSR k tomu došlo 29.června 1945 a Užhorod se stal součástí Ukrajinské SSR. V roce 1991 získala Ukrajina nezávislost a Užhorod se stal střediskem správní oblasti Zakarpatská oblast.

Od moderní fotogenické katedrály je to už jenom kousek do centra. Stačí přejet řeku Už a najít nějaké místo na zaparkování. Jedno z mála volných míst se mi podařilo najít na nábřeží hned u lipové aleje. Ta mě po chvíli zavedla až k pěšímu mostu přes řeku, u kterého začíná překvapivě pěkná pěší zóna s několika restauracemi a moderními obchody. Hned u mostu jsem také našel Teatrálnu plóščaď s pěknou budovou bývalé synagogy z roku 1902, ve které dnes sídlí regionální filharmonie.
Pěší zóna - neboli Bulvár Korzo - mě zavedla až k nedalekému římsko-katolickému kostelu. Tato nevysoká stavba celkem vkusně zapadá mezi okolní pečlivě udržované domy a nijak nenarušuje příjemný ráz pěšího korza. Od kostela jsem pokračoval vlevo do ulice Kapitulnja, která pozvolna stoupá na návrší ke zdejšímu hradu. Stoupání končí u krásné dvouvěžaté řeckokatolické katedrály z roku 1648. Tato klasicistní stavba je skutečnou dominantou centra Užhorodu - rozhodně viditelnější než nedaleký hrad.

U mohutného hradního opevnění jsem se rozhodoval, co podniknu dál. Opět začínalo být neskutečné vedro a vzhledem k tomu, že jsem neměl tušení, jak dlouho se budu smažit v autě na slovenské hranici, rozhodl jsem se oželet návštěvu nedalekého skanzenu a vydal jsem se od hradu zpátky na pěší zónu. Ulicí Duchnoviča jsem se dostal až na nevelké náměstí Korjatoviča. Tady pěší zóna končila, čemuž také také odpovídal vzhled některých budov. Na konci širokého prostranství jsem našel parkoviště maršrutek - zdejších taxíků, které fungují jako zajímavá alternativa k místní i meziměstské veřejné dopravě. Z celého parkoviště mě nejvíce zaujala zvláštní nevysoká plechová bouda s honosným nápisem "Maršrut kafé terasa". No, byl to asi nějaký "fajnovější" podnik. Já jsem raději pokračoval v procházce dál ulicí Podgradskaja s nadějí, na nějaký pěkný výhled - jak už název ulice napovídal - na zdejší hrad. Bohužel, panorama se nekonalo, hrad nebyl z ulice vůbec vidět a jedinou fotku jsem tak věnoval vozidlu zdejší autoškoly. Při pohledu na rozpadající se obstarožní Ladu mi bylo adepta silničního provozu skoro líto. Jinak když už zmiňuji automobily, musím říci, že mě - kromě autoškoly - vozový park obyvatel Užhorodu docela mile překvapil. Ulicemi města se prohánějí všechny možné zahraniční značky, což je vhledem k ekonomickým možnostem užhorodských obyvatel docela s podivem. I když nějaký ten žigulík se občas přece jen najde...

Přes korzo jsem se vrátil zpátky k pěšímu mostu přes Už. Krátce jsem přešel na druhou stranu, abych omrknul Petefiho náměstí a potom jsem už zamířil zpět do lipové aleje, která je mimochodem nejdelší v celé Evropě (nebo dokonce na světě?). Alej lemuje Nábřeží "nezaležnosti" a stín vzrostlých lip přímo vybízí k poklidné procházce podél řeky. Já jsem zamířil alejí rovnou k autu, abych se pokusil najít co nejkratší cestu ke slovenské hranici. Kupodivu se mi to podařilo mnohem lépe než ráno. Naprosto přesně jsem poznal křižovatku, na které jsem při příjezdu neodbočil. Mohl jsem si tak ušetřit spoustu času, ale zase bych se nepodíval na předměstí.

Cestou na hranice jsem se zastavil celkem dvakrát - nejdříve v moderním klimatizovaném supermarketu a potom u nevzhledného restaurantu ve stylu Disneylandu, který se do Užhorodu hodil asi jako chrám Vasila Blaženého na Broadway.
Při příjezdu na ukrajinskou hranici jsem se nevyhnul malému incidentu s hlídkujícím vojákem. Nějak jsem přehlédnul stopku a zastavilo mě až vojákovo volání a gestikulování. Spustil na mě něco jako "co blbneš, nevidíš tady tu stopku?" a ukazujíc na ceduli 5km/h mě nezapomněl upozornit, že jsem jel i "dost" rychle. "Tak teď fakt nevím, co s tebou mám dělat. Nevím", krčil mladý saldát rameny a čekal, jestli náhodou nepřijde nějaký ten úplateček. Nepřišel a tak mě po chvilce čekání a kontrole pasu vykázal do odstavného pruhu. A zase opakoval: "Fakt nevím, co s tebou mám dělat". Následovalo další okaté čekání na úplatek, které jsem v klidu opětoval pouze úsměvem. "Eh, davaj...", rezignoval vojín na rychlý přivýdělek a pustil mě dál.
Na ukrajinské celnici byla ta tam dlouhá fronta z rána a já jsem se zařadil za pouhá dvě auta. Následovala kontrola pasu, techničáku, odevzdání zbytku imigrační bumážky a přesun ke slovenským kolegům. Tam vše probíhalo naprosto stejně (až na tu bumážku), akorát chtěl slovenský celník otevřít kufr a zeptal se, jestli něco nepřivážím. Po mé záporné odpovědi mi uvolnil cestu zpět na Slovensko. Celá hraniční procedura trvala asi dvacet minut!
Na zpáteční cestě jsem si ještě naplánoval malou odbočku. V obci Tibava jsem se vydal severovýchodním směrem zpátky na slovensko-ukrajinské pomezí. Ztracena v lesích tu leží vesnička Inovce a v ní národní kulturní památka - řeckokatolický dřevěný kostelík Archanděla Michaela z roku 1836. Nevelkou ale o to malebnější stavbičku s doškovou střechou jsem našel docela rychle na svahu nad vesnicí u místního hřbitova. Kostelík je opravdu krásnou ukázkou lidové architektury 19.století, která určitě stála za vidění i za tu asi 30km zajížďku.
Z Inovců jsem se vrátil zpátky do Tibavy a přes Sobrance jsem zamířil zpátky k Zemplínské Šíravě, kde už na mě čekala Radka s Chelsinkou. Společně jsme zbytek horkého dne strávili - jak jinak - ve vodě.