Z Levoče je to jenom nějakých 16km do Spišského Podhradí, kde už se před námi vynořuje mohutná silueta Spišského hradu, stojícího na vápencové skále, která převyšuje okolní terén o dobrých 200m. Se svoji rozlohou přes čtyři hektary patří k největším hradním komplexům ve Střední Evropě.

Nejstarší částí hradu byla kruhová věž postavená mezi 11. a 12.stoletím. Tato věž však o jedno století déle zanikla a současná kruhová věž pochází až z první třetiny 13.století, tedy ze stejné doby jako románský palác a další části horního hradu. Na konci 13.století vzniká za podpory krále Bely IV. Prepoštský palác jako první přístavba k původnímu hradu. V neklidné druhé polovině 13.století byl hrad svědkem mnoha bojů, v roce 1312 ho marně dobýval Matúš Čák Trenčínský, načež následovala gotická přestavba a rozšíření.
V roku 1443 hrad získal Ján Jiskra z Brandýsa, bojující za práva Ladislava Pohrobka. Ten dal postavit na úbočí hradu malou pevnůstku a posléze také opevnil velké nádvoří, čímž hrad začal získávat svoji současnou podobu. V roce 1464 byl hrad darován Imrichovi a Štefanovi Zápoľským, kteří se zde usídlili a hrad postupně zmodernizovali a dobudovali. V roce 1528 hrad zkonfiskovali Habsburkové, ale už o tři roky později ho věnovali Alexiovi Turzovi. Také Turzovci si hrad přizpůsobili svým potřebám a mnohým budovám dali renesanční charakter. V roce 1636 získali hrad Csákyovci, kteří ho vlastnili až do roku 1945. Ovšem samotný hrad obývali pouze do 17.století, od té doby tu zůstala pouze vojenská posádka. I ta nakonec po požáru v roce 1780 odešla a hrad zpustnul.
Od 80.let dvacátého století je hrad znovu přístupný. My jsme se ovšem vypravili pouze do Spišského Podhradí, kde jsme si letmo prohlédli Spišskou Kapitulu, což je takové malé městečko obehnané hradbami, jemuž vévodí dvou věžová pozdně románská katedrála sv. Martina z let 1245-1273, a posléze jsme se snažili najít místo s co nejhezčím výhledem na hrad. Pro fotografování se ukázalo být ideální náměstí a hlavně nádraží, které leží přímo pod hradním svahem.
Čas pokročil a bylo třeba pokračovat v cestě. Asi 10km za Spišským Podhradím jsme najeli na dálnici a vnořili jsme se do 4822m dlouhého moderního tunelu Branisko, kterým dálnice překonává stejnojmenné pohoří. Bohužel dálnice záhy zase skončila a nás čekalo ještě úmorných 40km do Prešova.
Ulice tohoto třetího největšího slovenského města (94 000 obyvatel) nevypadaly příliš vábně. Všude neudržované fasády a ploty z vlnitého plechu. Inu, ocitli jsme se na samém východě Slovenska. Naštěstí průjezd Prešova byl docela dobře značený, takže jsme bez potíží najeli na dálnici vedoucí na jih do (pro změnu) druhého největšího slovenského města - Košic.
Návštěvu Košic jsme si naplánovali až na zpáteční cestu, takže jsme se prozatím drželi výhradně na východním břehu řeky Hornád. Dálnice nás zavedla až na nevzhledné sídliště na okraji města, kde jsme nabrali východní kurz a po silnici E50 jsme zamířili vstříc Slánským vrchům a Michalovcům. Cesta to byla docela zdlouhavá, a tak jsme byli rádi, když se před námi konečně objevilo čtyřicetitisícové okresní město na břehu Zemplínské Šíravy.
Ani v Michalovcích jsme se nechtěli nijak zvlášť zdržovat - cikánské gheto na jeho okraji nás v našem rozhodnutí celkem utvrdilo. Nicméně město samotné vypadalo docela sympaticky. Hodně zeleně, široké hlavní třídy a hlavně dobře značený směr k Šíravě. Brzy jsme najeli na čtyřproudou rychlostní komunikaci a po několika minutách se před námi objevila široširá vodní hladina vodní nádrže Zemplínská Šírava.