Na dopolední část našeho posledního dne v Tatrách jsme si naplánovali výlet k Popradskému plesu. Nejdříve jsme ovšem potřebovali doplnit zásobu pohonných hmot a tak jsme vyrazili hledat benzinku u hlavní popradské silnice ve Štrbě. Bohužel se ukázalo, že místní pumpa už byla zrušena a že nám nezbude, než zajet pro benzín do nedalekého Svitu. A to byla nakonec šťastná shoda okolností. Nejen že jsme ve Svitu natankovali plnou nádrž (45l), na kterou jsme později ujeli rekordních 746km (holt asi dobrej podnik :-), ale hlavně jsme u hlavní "popradské" silnice měli možnost fotografovat úžasné tatranské panorama za ještě úžasnějšího počasí. Pro první zastávku jsme si zvolili odbočku do obce Mengusovce - jako na dlani jsme tam měli celou západní část Vysokých Tater od Kriváně až po Gerlachovský Štít. Podruhé jsme zastavili těsně za obcí Štôla, kde se před námi objevil další úžasný výhled na tatranské štíty.

Základnou pro výlet na Popradské pleso se nám opět stalo parkoviště na Štrbském plese s tradičním poplatkem 160sk. Opět jsme se vydali po asfaltce směrem k hotelu FIS, ale u mostu přes Mlynici jsme tentokrát odbočili doprava a dál jsme pokračovali po červené. Ocitli jsme se tak na pěší Tatranské magistrále, což je hlavní turistická značená trasa v Tatrách. Tato stezka vybudovaná v letech 1931-1937 vede z jihozápadního podhůří přes Štrbské pleso, Hrebienok, Skalnaté pleso až k Velkému Bílému plesu v jihovýchodní části Tater. Její celková délka činí 70km. My s Radkou a Chelsinkou jsme neměli žádné dalekosáhlé turistické ambice a tak nám z této délky plně postačily vybrané čtyři kilometry.

A nutno podotknout, že to byly skutečně čtyři nádherné kilometry. Především úsek od rozcestí Trigan až k Popradskému plesu. Magistrála totiž vede ve svahu nad Mengusovskou dolinou s kulminací v nadmořské výšce 1570m. Výhledy na Velkou dračí hlavu, Zlomiskovou věž i stejnojmenné údolí s horským potokem patřily určitě k tomu nejkrásnějšímu, co jsme za těch pár dní v Tatrách viděli.
Po přechodu přes Hlincův potok se před námi objevila hladina Popradského plesa. Toto jezero leží v nadmořské výšce 1494m na úplném konci Mengusovské doliny a ze tří stran ho obklopují příkré svahy okolních štítů. Na západní straně se tyčí hřeben patrie a tří Bašt, na severu se zvedá Popradský hřeben a na východě ční nad plesem téměř 2000m vysoká Ostrva, do jejíhož sedla vede nekonečná serpentina Tatranské magistrály. A právě místo, kde začíná magistrála prudce stoupat, bylo cílem naší procházky. Na chvíli jsme se posadili na břeh plesa, abychom nabrali síly na sestup Mengusovskou dolinou. Na zpáteční cestě jsme se malinko zchladili v ledovém Zadovském potoce a po asfaltové silnici jsme nabrali jižní kurz.

Kousek za Popradským plesem jsem ještě na chvíli odbočil k Symbolickému cintorínu, který v roce 1934 založil malíř Otakar Štáfl. Cintorín ležící pod západním svahem Ostrvy je věnován obětem Vysokých Tater. Kromě ručně vyřezávaných křížů z dílny Jezefa Fekieča-Šumného z Detvy tu lze vidět i spoustu náhrobků roztroušených po okolních skalnatých výčnělcích a pěknou kapličku.

Radka s Chelsinkou na mě čekali u hlavní cesty, po které jsme se už bez dalších zastávek vydali zpátky do údolí. Čekaly nás ještě asi tři kilometry k zastávce Tatranské elektrické železnice (TEŽ), která nás měla odvést zpátky ke Štrbskému plesu. Sestup po kvalitní i když notně rozpálené silnici uběhl docela rychle a hned vedle malého parkoviště jsme zdárně našli i malou zastávku místní električky. Samotnou jízdu električkou jsem si příliš nevychutnal, protože v podstatě po celých pět minut jízdy jsem zápolil s automatem na jízdenky za bedlivého a (kdo ví proč) nevraživého dohledu místní paní průvodčí.
Ze Štrbského plesa jsme se autem přesunuli do našeho domovského hotelu v Tatranské Štrbě, abychom si dopřáli pozdní oběd a také abychom nabrali síly na odpolední výlet.