Druhý den v Tatrách jsme zamířili na východní stranu tohoto nádherného pohoří. Autem jsme vyrazili z Tatranské Štrby opět směrem ke Štrbskému plesu, kde jsme opět najeli na Cestu svobody. Tentokrát jsme po této magistrále pokračovali podhůřím dál na východ. Cestou se nám otevřeli výhledy na ještě rozsáhlejší polomy, než které jsme viděli okolo Štrbského plesa. Na některých místech skutečně z lesů nezbyl skoro ani strom. Krásný byl ale i fialový porost, který jako obrovský koberec pokryl rozsáhlé pláně, a který nádherně kontrastoval s panoramatem šedých hor.
Opět jsme měli štěstí na skvělé počasí. Tatranské štíty jsme měli od silnice všechny pěkně jako na dlani. Proto jsme náš přesun často přerušovali fotografickými přestávkami.

Přes Vyšné Hágy, Tatranskou Poljanku a Smokovce jsme konečně dorazili do Tatranské Lomnice. Opět jsme zaplatili tradiční denní parkovací poplatek 160sk a pěšky jsme se vydali k dolní stanici lanovky na Skalnaté pleso. Zpáteční lístek vychází na 390sk, Radka měla studentskou slevu 15% a Chelsinka měla jízdu zadarmo.
Trasa čtyřmístné kabinové lanovky měří celkem 3708m a překonává převýšení 868m. Současné stříbrné kabinky jsou v provozu od roku 1995, kdy nahradily původní barevné, které jsem měl v paměti já.

Celá cesta i se zastávkou v mezistanici Štart (1173m) trvala něco málo přes 12 minut. Většinu cesty jela lanovka v průseku mezi stromy až v horním úseku nad mezistanicí se konečně otevřely pěkné výhledy do údolí. Ovšem nejhezčí výhled na podhůří s Tatranskou Lomnicí a Popradem se nám naskytl až od horní stanice poblíž Skalnatého plesa. Nádheru celého prostředí dotvářel také impozantní masív Lomnického štítu (2634m).

V nadmořské výšce 1751m panovalo velice příjemné klima, které vystřídalo parné podnebí z Lomnice. My jsme chvíli poseděli na břehu Skalnatého plesa a potom jsme popošli až k nedaleké observatoři. Tady jsme dosáhli dnešní konečné nadmořské výšky 1774m.

Po téměř hodinovém pobytu pod masívem Lomnického štítu jsme zase zamířili lanovkou zpátky do Tatranské Lomnice. Rázem jsme se zase ocitli v rozpáleném podhůří a tak jsme rychle nasedli do auta a přesunuli jsme se do nedalekého Starého Smokovce. Odsud jezdí 1937m dlouhá pozemní lanovka na Hrebienok, kam jsme naplánovali odpolední výlet. Parkovací lístek z Lomnice platil i ve Smokovci, takže jediným problémem se ukázalo být hledání volného místa na zaparkování. nakonec se nám to podařilo, ale k dolní stanici lanovky nebo spíše zubačky musíme jít pěkný kus pěšky.

Samotná cesta zubačkou trvala sedm minut a během této doby jsme překonali převýšení 247m. Trasa pozemní lanovky kdysi vedla hustým lesním porostem, dnes návštěvníci projíždějí mýtinou s několika vzrostlými stromy. Samotná zubačka připomíná lanovku na Petřín - i tady se uprostřed trasy míjejí dva vozy.
Na Hrebienku v nadmořské výšce 1272m panovalo stejně příšerné vedro jako dole ve Smokovci. Radka s Chelsinkou raději odpočívají ve stínu a já se jdu podívat na nedaleké vodopády na Studeném potoce. Oproti Skoku se tedy spíš jedná o velké kaskády, které trochu připomínají skandinávské dravé říčky. První níže položená kaskáda se jmenuje Dlhý vodopád a o několik set metrů dále proti proudu u dřevěného mostíku je k vidění o něco vyšší Velký vodopád. Názvy obou kaskád jsou - snad až na to slovo "vodopád" - docela trefné.

Místy příkrým stoupáním jsem se vrátil zpátky na Hrebienok, kde jsme akorát stihli odjezd zubačky. Ve Smokovci jsme se snažili porozhlédnout po nějaké restauraci, kde bychom si před večeří dali něco drobného k snědku, ale nakonec jsme se na jídlo přesunuli zpátky do našeho domovského hotelu Rysy v Tatranské Štrbě.