Pátek byl posledním dnem naší slovenské cesty. Původně jsme ještě chtěli strávit víkend ve Slovenském ráji, ale protože u našich východních sousedů (a nejen u nich) panovala opravdu pekelná vedra, rozhodli jsme se raději pro přímý návrat. Téměř 700km dlouhou zpáteční cestu jsme si ale přesto zpříjemnili několika zastávkami.
Nejdříve jsme se rozloučili se sympatickými Michalovcemi a přes Slanské vrchy jsme zamířili do Košic. Centrum města bylo docela dobře značené, tedy až do chvíle než jsme se k němu skutečně přiblížili, a tak jsme poměrně brzy zaparkovali v Mojmírově ulici hned vedle Hlavního náměstí.

Jak jsem se již během cesty zmínil, Košice jsou s 242 000 obyvateli druhým největším slovenským městem a přirozenou metropolí východního Slovenska. První zmínka se datuje do roku 1230, již v roce 1342 získaly privilegia svobodného královského města a v roce 1369 byly prvním evropským městem s erbem. Díky tomuto postavení vzkvétala ve městě řemesla, obchod i umění. V roce 1657 byla založena jezuitská univerzita se třemi fakultami, v té době nejvýchodnější univerzita v Evropě. V 18.století nastal v důsledku stavovských povstání a ochromení obchodu tureckými výboji úpadek. Město ztratilo svůj význam a do 19.století vstoupily Košice jako malé venkovské město se 6000 obyvateli. Zlom nastal o necelé půl století později, kdy ve městě začaly vyrůstat první továrny. V roce1856 byl zaveden telegraf a 5.července 1860 dorazil do Košic i první vlak. O deset let později se už železnice rozbíhala celkem do třech směrů. Košice se staly moderním průmyslovým městem a dnes se na jejich okraji nachází největší průmyslový podnik Slovenska - Východoslovenské železárny.

Vzhledem k porci kilometrů, které jsme ještě měli před sebou, nebylo opravdu času nazbyt, a tak jsem spěšně vyrazil na zběžnou prohlídku historického centra. Srdcem města je Hlavní ulice, která se po několika desítkách metrů rozšiřuje a volně přechází v Hlavní náměstí, které tak získává podivný vřetenovitý tvar. Uprostřed náměstí stojí několik důležitých staveb, kterým nepřehlédnutelně vévodí majestátní dóm sv.Alžběty. Ještě než jsem došel k samotnému dómu, zastavil jsem se v parku na konci hlavní ulice, kde je k vidění výše zmiňovaný městský erb z roku 1369. O několik desítek metrů dál park končí u pěkné gotické kaple sv.Michala, která pochází pravděpodobně ze 14.století, a která stojí v těsném sousedství dómu, jehož stavba byla zahájena okolo roku 1378 na místě původního farského kostela, který byl také zasvěcen sv.Alžbětě, a který vyhořel. Stavba gotické katedrály trvala více než sto let a výstavbou presbytéria ji až v roce 1508 završil Mikuláš Krompholz z Nisy. Dóm má podobu pětilodního chrámu v rozměrech, které jsou pro tuto oblast skutečně ohromující.
Čím je kaple sv.Michala pro dóm při pohledu z jihu, tím je Urbanova věž na severu. Věž vznikla přestavbou původní gotické stavby z přelomu 14.a 15.století. V roce1628 ji dokončil prešovský stavitel Martin Lindtner. V porovnání s dómem působí čtyřpatrová věž skutečně nenápadně.

Hned za Urbanovou věží začíná další malý parčík, ve kterém se nachází nově zrekonstruovaná fontána a za ní dotváří malebnou kulisu průčelí budovy Státního divadla z roku 1899. Za divadlem se přede mnou otevřela poslední část Hlavního náměstí. Záhony květin doplněné stylovými lucerničkami a zakončené 14m vysokým Morovým sloupem - dílem stavitelů Tornyossiho a Grimminga z roku 1723. Místo dnes vypadá velice idylicky, ale kdysi tu bývalo popraviště. Samotný sloup je nejkrásnější gotickou sochařskou památkou ve městě. Kamenný podstavec s plastikami Jozefa, Sebastiána a Ladislava obklopuje plot s dalšími pěti sochami na kamenných pilířích. Na vrcholu sloupu se nachází plastika Panny Marie. V letech 1996-1998 prošla památka rekonstrukcí a kromě čtyř soch na oplocení bylo vše nahrazeno odlévanými kamennými kopiemi.

Za Morovým sloupem se náměstí opět zužuje a volně přechází v Hlavní třídu. Moje prohlídka tady končila a tak nezbývalo něž se vrátit k autu, abychom mohli pokračovat v dlouhé cestě. Díky dobrému značení jsme brzy najeli na dálnici směrem do Prešova a odtud jsme po stejné trase jako v úterý pokračovali přes Levoču a Poprad až do podhůří Vysokých Tater zahalených do mlhavého oparu. Krátce jsme se zastavili ve Štrbě, kde si Radka nakoupila nějaké sýry, a potom jsme už opět najeli na dálnici, která nás zavedla až do Ružomberoku.